Historie Rybolovné techniky v Jihlavě

sepsáno na základě vzpomínek jednoho ze zakladatelů - pana Václava Musila.

Začátky

Bylo to v 60. letech minulého století, když pan Zabloudil, tehdejší předseda MO Jihlava, přišel za panem Václavem Musilem s poněkud zvláštní informací. Prý mu bylo naznačeno, že by se v Jihlavě měl založit odbor rybolovné techniky. „Tenhle týden je ve Žďáru nad Sázavou Mistrovství republiky dospělých, tak se tam zajeď podívat“, řekl předeseda panu Musilovi.

A tak pan Musil sedl na motorku a zajel se podívat do Žďáru. Hned první setkání s tímto sportem mu imponovalo. Proto se zajel podívat na mistrovství republiky i druhý den. Nakonec se rozhodl rybolovné technice věnovat.

Pan předseda Zabloudil informoval Václava Musila o tom, že rybolovnou techniku v Jihlavě začal dělat jakýsi Karel Steklík, který s dětma trénuje na nádvoří místní organizace. Václav Musil se tedy vydal na organizaci v Polenské ulici. Pozoroval tam pana Steklíka a jeho 5, 6 svěřenců, jak na nádvoří trénují nahazování. Tenkrát jako cíle sloužily staré pneumatiky.

Po chvíli si pan Steklík Václava Musila všiml, tak k němu přišel, co by jako potřeboval. Na to mu Václav Musil odpověděl, že prý se tomuto sportu má začít věnovat.

Tak začala spolupráce zakladatelů rybolovné techniky v Jihlavě...

Zkušenosti

Ze začátku vlastně moc valné zkušenosti nebyly. Pravda – Karel Steklík přišel do Jihlavy z Jindřichova Hradce, de facto bašty rybolovné techniky v první polovině 20. století, takže nějaké informace měl. No ale nebylo jich moc a s Václavem Musilem řešili, jak získat těch informací víc.

Nakonec se oba pánové domluvili, že se ozvou paní Věře Čapkové a poprosí ji, zda by mohla přijet do Jihlavy udělat instruktáž. Věra Čapková vyhověla a hned na první setkání přivezla s sebou i řády, aby vedoucí věděli, jak jaká disciplína má být postavena a jak se má házet.

Věra Čapková nakonec navštívila Jihlavu kvuli instruktáži ještě asi třikrát nebo čtyřikrát. Další spolupráce pak probíhala kolem Zlaté udice...

Trénink

Místní organizace Jihlava v té době o Rybolovnou techniku velmi stála a byla velmi nápomocna potřebám odboru. Když Karel Steklík a Václav Musil přišli s požadavkem na nákup muškařských a zátěžových terčů (včetně plachet), organizace veškeré vybavení pořídila.

Začalo se s organizováním tréninků. Ze začátku byly tréninky dvakrát týdně, ale později se přešlo na tři tréninky za týden. K tomu se trénovala i plavaná, především na řece nad Českým splavem. S procvičováním znalostí z rybářství se začala rodit myšlenka účasti na rybářské olympiádě (Zlaté udici). K reprezentaci místní organizace domluvil Václav Musil i ušití teplákových souprav v Modetě.

Hned od prvních závodů, který se Jihlavský tým zúčastnil, se svěřenci pánů Musila a Steklíka drželi v lepší polovině.

Zázemí

Pokaždé, když byl trénink, probíhal na nádvoří místní organizace. Postavily se tam terče a začalo se házet. Po nějaké době se ale začaly objevovat stížnosti, že se na MO nedá nikde ani hnout. A stížností začalo přibývat.

Václav Musil a Karel Steklík se proto rozhodli, že se pokusí najít nějaké místo, kde by se dalo trénovat. Při jednom ze závodů Zlaté udice, kdy se plavaná chytala nad Českým splavem, si všimli docela pěkného a rovného placu v loděnici vodáků. Zkusili se tedy poptat jednoho známého u vodáků. Slovo dalo slovo a mladí rybáři mohli u vodáků trénovat.

Vodáci navíc podpořili rybolovnou techniku tím, že jim dali k dispozici maringotku, do které se si následně mohli dávat veškeré vybavení.

Stěhování

Jihlava vychovala několik výborných mladých rybářů, kteří společně několikrát vyhráli územní kolo Zlaté udice a závodníci z Jihlavy také úspěšně reprezentovali Jihomoravský svaz na národním kole, jehož první ročník Jihomoravský svaz dokonce vyhrál. Přesto se postupem času došlo k tomu, že je velice obtížné věnovat se rybolovné technice a současně plavané se stejnou intenzitou.

Z tohoto důvodu se na místní organizaci dal impuls na rozdělění rybolovné techniky a plavané na dvě samostatné skupiny s tím, že o Zlatou udici se bude starat pan Lícha.

Rybolovná technika se nakonec opět stěhovala, a to na Pančavu. Místní organizace koupila chatkový aréal podél Jihlávky, a tak se oddíl rybolovné techniky přestěhoval i s maringotkou tam. Pan Hodboď, který bydlel naproti areálu, pravidelně areál posekal, takže podmínky pro trénink byly výborné.

V 90. letech, kdy už u oddílu nebyl ani pan Steklík ani pan Musil, se však areál, vrácený v rámci restitucí původním majitelům, prodával a oddíl se musel stěhovat znovu. Zázemí nakonec našel za základní školou Březinova, kde zůstal až do roku 2016.

Tábory

K získávání skvělých výsledků nestačí jenom tréninky v průběhu týdne. Nejlepších výsledků se dosahovalo intenzivním tréninkem na soustředění. A tak se začaly plánovat letní tábory.

Karel Steklík po službě v armádě pracoval jako hospodář v DDM (tehdy Dům pionýrů), takže rybolovná technika měla u DDM velkou podporu. Velmi obětavě podporovali pořádání táborů rybolovné techniky tehdejší pracovníci DDM, a to především pan Vlastimil Janovec a paní Soňa Semerádová, která se táborů také účastnila.

První tábor se pořádal kousek od Světlé nad Sázavou u vesnice Smrčná (kde se tábory pod DDM pořádají dodnes). DDM přispíval na pořádání táboru, a tak si mladí rybolovní technici platili prakticky pouze stravu. Časem se objevilo místo nedaleko Starého Hobzí na jih od Dačic – Janov. Toto místo se následně stalo místem pro soustředění po mnoho let.

Nebylo to však úplně jednoduché – jednalo se o hraniční pásmo (necelé 4km od hranic s Rakouskem). Aby oddíl mohl do Janova jet, musel se vždy dopředu poslat seznam účastníků do Jindřichova Hradce, vedoucí se museli zaručovat za členy oddílu, že nikdo neuteče. Nakonec se ale ve většině případů podařilo soustředění uskutečnit. Nicméně po dobu konání táboru se pravidelně okolo tábořiště projížděl “náhodný” domorodec na kole.

Je třeba říct, že jihlavský oddíl i v Janově lidé měli rádi. Nedaleko bydlící hajný, pan Fořt, vždy zařídil, že při příjezdu měl oddíl již připravené dřevo. Předseda JZD pro změnu zajistil posekání louky nedaleko od tábora, aby bylo na čem házet (tradičně za “flašku”).

V houští na kraji místa, kde se tábor vždy pořádal, se nechával litinový plát a cihly, které se na začátku soustředění opět použily, nejstarší závodníci skákali do řeky Dyje a vytahovali v kýblech jíl a uprostřed tábora se sestavila pec, připevnila se k ní roura, a v této peci (nazývané “Aurora”) se vždy celý den topilo. První takový tábor se konal 3 týdny, později bývaly tábory dvoutýdenní.

Vybavení

Oddíl rybolovné techniky v Jihlavě se potýkal s nedostatkem vhodného náčiní. Začínalo se s rybářskými pruty, které se brzy ukázaly být nevhodnými. Proto Václav Musil s Karlem Steklíkem řešil, jak si dopomoct k lepšímu vybavení. Pan Musil začal stavět pruty a získával zkušenosti s děláním prutů z bičů a přívlačových prutů.

Problém byl i s navijáky. Členové oddílu sledovali jiné závodníky s pěknými muškařskými navijáky, které byly ale drahé a nedostatkové.

A tak se pan Musil se svými známými z práce rozhodli k zajímavému kroku – koupil se jeden drahý naviják a kompletně se okopíroval z odpadového materiálu firmy, ve které měl pan Musil kontakty. Zanedlouho měl téměř každý jihlavský závodník vlastní naviják, kvalitou téměř nerozeznatelný od předlohy.

Díky těmto navijákům se také panu Musilovi podařilo „vyhandlovat“ náruč „vadných“ blanků na pruty. Ve chvíli, kdy se toto podařilo, se prakticky Václav Musil téměr nezdržoval doma, jak neustále vyráběl nové a nové pruty z těchto blanků.

Problém přišel ve chvíli, kdy se začaly objevovat uhlíkové pruty, kterým laminatové těžko konkurovaly. Došlo tedy k rozhodnutí nakoupit uhlíkové blanky ze zahraničí. Od závodníků se vybralo a propašovalo značné množství marek a díky tomu se podařilo blanky dovézt.

Tehdy ovšem Václav Musil znejistěl. Když se špatně řízlo do laminátu, tak nic no – prostě se vzal další a udělal se líp. Ovšem tady byl jasný počet blanků, zaplacený závodníky, a špatné říznutí si nikdo nemohl dovolit. Toho času stál Václav Musil s Pavlem Haškovcem dlouhé hodiny nad blanky a přemýšleli, kudy do nich...

V časech před revolucí byly problémy se získáváním kapek. V republice jich nebylo moc, měli je hlavně reprezentanti a ti je velmi draho prodávali, přestože kapky byly již notně omlácené. Opět se projevily schopnosti Václava Musila a jeho přátel, kteří různými pokusy dokázali vytvořit formu, ze které se vyrábí kapky doposud. Jihlávky se dnes používají téměř na všech závodech, včetně mistrovství světa.

Závodníci

Za dob působení Karla Steklíka a Václava Musila prošlo oddílem rybolovné techniky mnoho závodníků. Jihlavská rybolovná technika však dodávala i reprezentanty Českoslovesnké republiky. Mezi nejlepší závodníky lze jmenovat Renatu Michálkovou, Hanku Hromádkovou, Radku Zajícovou, Petra a Jana Menšíkovi.

Z juniorských reprezentantů a zároveň medailistů z mistrovství světa juniorů lze jmenovat Lenku Příhodovou, Pavla Vaňka, Michala Přibyla, Karolínu Kotrbovou. Nejúspěšnější juniorští reprezentanti Martin Musil, Pavel Kobliha navíc pronikli i do kategorie dospělých a stali se nejen platnými reprezentanty v týmu, ale i medailisty a mistry světa či Evropy během své závodní kariéry, stejně jako jedni z posledních závodníků, kteří ještě pamatují Václava Musila jako trenéra Jihlavy – Klára Musilová nebo Karel Kobliha.

Není překvapením, že Václav Musil byl také zvolen státním trenérem juniorské reprezentace.

Závěrem

Pan Václav Musil vzpomínal i na své pomocníky z řad rodičů, kteří kolikrát zůstali u tohoto sportu i poté, co jejich děti již přestali závodit.

Za všechny je třeba zmínit takové osobnosti, jako pan Hromádko, pan Přibyl, pan Příhoda nebo pan Smejkal, kteří pokračovali dál v podpoře výchovy nových nadějí, když jim Václav Musil předal štafetový kolík.

Václav Musil také vyprávěl o panu Jaroslavu Lexovi, který pro (i jihlavskou) rybolovnou techniku odvedl obrovský kus práce. Právě on je tou osobností, která dle slov Václava Musila povýšila rybolovnou techniku v Česku ze zábavy na sport.

Joomla Template by Joomla51.com